Poklad v jeskyni skřítků

Jen jednou za sto let tu otvírá země své tajné podzemí, aby ukázala zvědavému pohádkové bohatství skřítků, získané jejich trpělivou prací v tvrdých skalách. Jen jednou za sto let v noci, kdy posledního dubna končí čarodějnice své reje a předávají vládu zimy královně jara Vesně. Ale jen spravedlivý a bezúhonný člověk bez bázně a strachu může nahlédnout v podzemní říši. A kdo tam vstoupí, překvapí ho sladká únava, upadne do hlubokého spánku s čarovnými vidinami. V té noci plné kouzla spěchala mladá dívčina s konvemi pro první májovou vodu do blízké studánky v zalesněné stráni na svahu Ještědu. Kde se vzal, tu se vzal, stojí před ní drobný šedý mužíček a zve ji, aby s ním vstoupila do jejich skalní říše. Děvče se zprvu uleklo, ale zvědavost byla silnější než strach. Přisvědčila, že půjde.

Skřítek byl celý šťastný, uchopil ji za ruku a vedl ke skalnaté stráni. Důtklivě jí kladl na srdce, aby v jeskyni ani slůvko nepromluvila. Udivená dívka slíbila. Brzy došli ke skalám. Ty se pod dotekem drobné skřítkovy ruky rozestoupily a tmou dlouhé chodby v dáli svítila jasná zář. Osvětlovala stříbrem se lesknoucí strop a stěny, které, jak se blížili světlu, přecházely v ryzí zlato. Chodba končila ve zlatém sále, kde na zlatém stropě se jiskřily drahé kameny jako hvězdy na bezměsíčné obloze.
Uprostřed pohádkové nádhery stál těžký zlatý stůl, plný vybraných jídel na zlatých mísách a plných nápojů v křišťálových pohárech. U stolu na zlatých křeslech, posázených diamanty, rubíny a safíry, sedělo dvanáct skřítků, kteří dívku s přátelskými úsměvy, ale bez jediného slova uvítali.
Jeden po druhém vstával, aby dívku obdaroval. Nejstarší jí dal náhrdelník vzácné krásy, druhý náušnice diamanty zdobené, další jí navlékli na její drobné prsty prsteny a poslední jí kladli do zástěrky těžké dukáty.
Děvčeti se zdálo, že se sní. Probudila ji vlahá ruka jejího průvodce, šedého skřítka. Kyne jí, že je čas k návratu. Děvče se ukloní. Mlčky se vracejí zpět. Když vyšli do světla májového jitra, vidí děvče, že to nebyl sen, ale skutečnost. Zlato v zástěrce jí tíží, prsteny na rukou září jasem drahokamů, stejně jako náhrdelník a náušnice. Tolik bohatství! A je její, chudobné dívky. Pohnutím se v jejích očích zatřpytily slzy. Obrací se k šedému průvodci.
Zapomněla na jeho příkaz, zapomněla na svůj slib. Z rozevřených úst se jí drala slova díků. Nemohla přece mlčet. Běda! Jakmile se ozval její hlas, zatřásla se země a ozval se temný rachot, jak se za ní sypaly skály. V bezvědomí klesla do orosené trávy. Když se probudila, byla u studánky, kde stály její konve naplněné májovou vodou, ale její ruce víc nezdobily prsteny, náhrdelník s náušnicemi zmizely. Jen zástěrka byla plná zeleného lupení. To vyházela do mechu. Ustrašena uchopila konve s vodou a spěchala k domovu.

Jak přicházela do sadu, potkala neznámého muže v cizím ustrojení. Díval se na ni jako na zjevení ze starých časů. I děvče bylo udiveno a vstoupilo do statku. Tam ve světnici nebyli její rodiče a sourozenci, ale docela cizí neznámí lidé.
Dívka se dala do hořkého pláče. Co se to zde během noci přihodilo? Chce si utřít zástěrkou slzy. Když ji zvedá k obličeji, padají z ní hrudky zlata a těžké dukáty, kterými ji skřítci obdarovali. Zachytily se jí v pase. Přece tedy nesnila!" Neměla jsem to listí vyhazovat, " myslí si zasněně. "Byl to dar mých přátel skřítků a já jsem nyní bohatá jako paní kněžna. "
Sahá si na krk, dívá se na ruce. Odtud nádherné dary zmizely. Rozpačitě se dívá po lidech ve světnici. Je překvapena, když jí říkají, že ve statku žijí již přes třicet let.
Když vypráví své neuvěřitelné příběhy z říše skřítků, myslí si lidé, že se pomátla. Tu se rozpomíná stařenka, která ve vsi žije již přes sto let, že jí její matka vyprávěla o své přítelkyni, která šla ke studánce v lese pro vodu, a víc se nevrátila. Rodiče studánku po letech zazdili. Sami jsou již dávno mrtví. Žalostné zprávy otřásly děvčetem. V pláči odešla z rodného statku. Jak jde vsí, nepoznává ji. Jsou tu zcela nová stavení. Vše se tu změnilo. Děvče nemůže pochopit, jak je to možné. Byla skutečně v podzemní pohádkové říši sto roků, a ne jen hodinu, jak se jí zdálo? Sama je přece stejně mladá, i když jí mělo být víc než sto let! Tu slyší z otevřeného okna stavení, před nímž stojí, hlas, který ji volá jménem. Obrací se. Matička to přece není! Ale je to podoba jejich rodu. A opravdu, její praneteř jí poznala. Zůstala u ní.
Sousedé, kteří sem se svými ženami přicházejí a které ona nezná, ji srdečně vítají. Bylo to zlato skřítků, nebo její věčně mladá krása, že se do ní zamiloval mladý jinochem a vzal si ji za manželku? K neuvěření, ale bylo tomu tak.

Čerti na Ještědu Pověsti z Liberecka, František Patočka, ilustrace: Jan Černý,

Severočeské nakladatelství v Ústí nad Labem, 1978.