O vodníkovi

Před dávnými lety žil ve Velkém rybníku vodník. Tehdy ho ještě nerušily ani motorové čluny, pramice a plachetnice, ani množství plavců. Měl proto dlouhou chvíli a často se vydával na toulky kolem jezera. Jindy zase posedával u staré olše při cestě z Doks do Starých Splavů, a měl-li dobrou náladu, častoval kolemjdoucí podařenými kousky.

O dokském vodníkovi se vypravují dvě pověsti.
Starosplavský mlynář Kalaš měl sličnou dceru Lidušku, děvče jako květ. Byla prostřední postavy, téměř černých očí, dovedla se mile usmívat a její husté tmavé vlasy jí mnohá dívka záviděla. Nebylo snad chlapce v okolí, který by se za ní neotočil, jak se všem líbila.
Jednoho dne chasník se odvážil a začal za ní pilně docházet. Byl urostlý, slušný, ale hrozně huhňal. Mlynářka Kalašová to viděla s nelibostí, chasníka vyhodit nemohla, neboť jí k tomu nezavadal příčinu, a tak se šla poradit ke staré cikánce, co má dělat.
Panímámu Kalašovou znala stará cikánka od Cikánského buku jako hodnou a štědrou, proto ji s radostí uvítala. Vyslechla její vyprávění, přijala výslužku, a povídala:
"Víte, panímámo, já si myslím, že ten chasník není nikdo jiný, než přestrojený vodník z Velkého rybníka!"
Panímáma se tuze ulekla, pokřižovala se a zaplakala nad takovým neštěstím své dcery Lidušky.
Ale cikánka ji těšila:
"To nic, panímámo — třeba to není ani pravda. Až k vám chasník zase přijde, sáhněte mu na rukávy. Budou-li mokré, je to tak, jak říkám: přestrojený vodník. Pak zase přijďte, a nějaká pomoc se jistě najde."
Mlynářka Kalašová cikánce poděkovala a šla domů. Když se chasník opět ve mlýně objevil, provedla vše tak, jak jí cikánka poradila. A opravdu, rukávy měl mokré, až mu z nich voda kapala. Byl to tedy vodník.
Šla panímáma Kalašová znovu k cikánce a s pláčem jí pravdu vyjevila. Cikánka jen hlavou pokývala, bohatou odměnu přijala a poradila:
"Nathrejte turánku, uvařte a odvarem pokropte cestu k mlýnu i nejbližší okolí. Vodník se k vám už určitě neodváží."
Kalašová šla ustrašeně do mlýna a uvažovala, zda obyčejná rostlina bude mít takovou moc. Nathrala turánek a vykonala všechno podle cikánčina doporučení. Pak s napětím čekala, kdy se chasník opět objeví.
Vodník si brzy vykračoval k mlýnu jako obvykle, ale když chtěl na místo turánkem skropené vkročit, jako když na zeď narazí. Přešlapoval kolem dokola, mlýn obíhal a jen volal:
"Liduško, Liduško! Kdyby nebylo toho turánku, ukázal bych ti krásnou studánku!"
Liduška však jeho slov nedbala, ani se ven nepodívala. Mlynářka si radostně mnula ruce, a když chasník s nepořízenou odtáhl, vyvářela znovu turánek a kropila kolem mlýna jak mohla. Ještě několikrát to vodník zkusil, doprošoval se i vyhrožoval, ale víckrát se pak ve Starých Splavech neukázal.
Za Liduškou chodili ostatní chlapci, a když se mezi nimi objevil nejvhodnější nápadník, provdala se za něho a žila s ním šťastně až do smrti. Jezeru se vždy daleko vyhýbala a nešla by kolem vody sama ani za nic na světě.

V druhé pověsti se mluví o chalupníkovi z Doks, který provdal dceru do Starých Splavů. Často ji navštěvoval a živobytí tím podporoval.
Jednou se u dcery zdržel až do tmy, zapovídal se s vnoučaty, a rychle pak spěchal domů. Sotva přešel ves a dostal se do lesa, který se kolem jezera táhne, zaslechl žalostné zaječení. Zastavil se a naslouchal, zda to nevolá nějaký člověk v nouzi. Vtom k němu přiběhl statný zajíc a panáčkoval před ním, jako by si ho prohlížel.
Chalupník po něm skočil, popadl ho celkem bez námahy a strčil do pytle. Radostně se usmíval a v duchu si představoval ženino překvapení, až jí tak pěkného ušáka položí na pekáč. A ta pečínka! Až se mu sliny v ústech sbíhaly.
Aby byl co nejdříve doma, šel po pěšině kolem jezera. Čím více se k vodě přibližoval, tím byl těžší, až jej sotva vlekl. Náhle se z pytle ozval tlumený hlas:
"Nykli, nikly, já se nesu v pytli!"
Chalupník se vyděsil a pustil pytel na zem. Zajíc velký jako koza z pytle vyskočil a hup, rovnou do jezera.
Teprve teď chalupník pochopil, že nesl vodníka. Otřásl se strachem a utíkal odtud, že se za ním i prach zdvihal. Do Splavů už nikdy nešel kolem vody, ale po silnici, a na jezero se ani nepodíval.

Pověsti Máchova kraje, Vladimír Resl, Krajské nakladatelství Liberec, 1957