Čerti na Ještědu

Před dávnými časy žili na Ještědu tři čerti. Prostorná hluboká jeskyně v křemencových skalách byla jejich domovem. Často za noci sestupovali do údolí a navštěvovali jejich obyvatele. Zejména s oblibou vyhledávali samoty mysliven na kraji lesů, mlýny při potocích, kde bývali pravidelnými hosty.

Nepřicházeli mezi lid ve své pekelné podobě, s růžky na smolné kučeravé hlavě a s koňským kopytem na levé noze, ale přestrojeni za potulné mlynářské krajánky, za lesní facíry nebo i za čeledíny hledající službu. Sedali na šalendách, v čelendících a poslouchávali vyprávění lesní chasy nebo mlečů. To bývalo za měsíčních nocí.

Když měsíc nesvítil a noční tma zhoustla temnými mraky, strašívali údolí zlomyslnými ztřeštěnými kousky. Spouštěli hrůzu, a proto lidé zůstávali v chalupách u kamen nebo zalezlí pod peřinami a říkávali si: "Čerti se rojí!"

Jakmile přišel podzim se studenými severními větry, zpívající bezútěšnou píseň chudoby, a z šedých oblak padaly na lesy bílé spousty, tu zářil vrchol Ještědu odleskem ohně jako veliký maják.

Dole věděli, že ještědští čerti v té chvíli sedí ve své skalní sluji kolem pekelného ohně a hrají karty nebo vrhají kostky. Hráli celou noc a mnoho lidí ji probdělo, protože je tížil na duši lecjaký hříšek, který čerti měli ve své smolné knize zapsaný, čekali jen na příležitost. Však také u ohně hráli o lidské duše!

Byl pořádný přímrazek, když studeným podvečerem od Křižan jel z šeřeným údolím na statném oři osamělí jezdec. Na zvířeti byla již patrná únava, ale jezdec je nutil stále do kroku. Bylo na něm vidět, že je neznalý cesty. Co chvíli se zastavil a nerozhodně se ohlížel. Oddechl si spokojeně, když zahlédl světlo, které probleskovalo tmou. Bylo ze mlýna klapajícího při potoce.

Jezdec u stavení zastavil, přivázal u plotu koně za otěže a zabouřil na okno mlýnice.

Po několika okamžicích se zevnitř ozval stárkův hlas, opatrně se tázající po rušiteli nočního klidu.

Jezdec se ozval: "Jsem cizinec, kraje neznalý. Ve tmě jsem sjel z cesty, byl bych rád, kdyby mi někdo pověděl kudy dál."

Drahnou chvíli trvalo, než se v síni znovu ozvaly šouravé kroky. Klepla zástrčka těžkých domovních dveří a ve světle lucerny se objevil sám mlynář. Dobře si posvítil na hosta, prohlédl si jeho urostlou postavu, zakrytou jezdeckým pláštěm. Neznámý po pozdravu opět přednesl svou žádost. Marně ho mlynář zval k sobě do mlýna, kde nabízel pohostinství, teplé jizby a ráno pohodlnou a bezpečnou cestu.

Jezdec netrpělivě poděkoval. Učinil slib, že ještě této noci bude na Ještědu. Po tomto prohlášení již mlynář nenaléhal, vyšel před vrata a ve tmě mu naznačil směr další jízdy. Zakrátko kůň i jezdec zmizeli v lese.

Cesta byla pomalá a zlá. Brzy příkře stoupala, jak stromy řídly. Zesiloval vítr. V ohnivé záři se náhle objevily skály vrcholu hory. Jezdec ponechal vraníka na chráněném místě a šel vstříc oslňujícímu jasu.

Když vstoupil do jeskyně, z níž vyzařoval oheň, byl překvapen zlatou nádherou skal. Uprostřed sluje při mocném ohni seděli za stolem dva čerti a hráli v kostky. Třetí chrápal v pozadí na kozích kůžích. V praskotu polen si čerti nevšímali návštěvy, až když cizinec pozdravil, zvedli překvapeně černé hlavy.

Pozemšťan byl první, kdo přerušil ticho: "Vyhledal jsem vás ve vašem doupěti. Slyšel jsem po horami mnoho o Vaší chytrosti a síle. Protože ani já nejsem hloupý a slabý a mezi lidmi se mi nikdo nemůže postavit, chtěl bych s vámi změřit své síly. Svou duši dávám v sázku, že jsem rychlejší než vy."

Sotva domluvil, jeskyní se ozval chechtot. "Jaká smělost, pozemský červe! Jaká opovážlivá žádost! Zachtělo se ti snad předčasně pekelného žáru?"

Ale cizinec s rukama křížem přes prsa přeloženýma si nevšímal výsměchu.

Hovorem se probudil třetí čert. Protáhl líně mohutné tělo a obrátil se k vetřelci: "Smrtelníče, pověz, co tě sem skutečně přivedlo! Potřebuješ naši pomoc? Toužíš po bohatství?"

Tázaný klidně odvětil: "Ani jedno, ani druhé. Mám svého dost. Jak jsem řekl, chci s vámi měřit své síly!"

Znovu se ozval pošklebek. Dech rozesmátých čertů zdvihl z ohně sloupy jisker. Krajní z čertů se obrátil: "Ubohá lidská žížalo! Jediný stisk mé dlaně stačí, abych ti vyhnal duši z těla, a ty se chceš s námi měřit?"

Tázaný přikývl.

Tu se obrátil čert ke svým kamarádům. Přisvědčili hlavami.

"Budiž. Vyhovíme ti. Prohraješ-li, tvůj život patří nám!"

"Slíbil jsem. Měřit se však chci jen s nejrychlejším z vás. Pověz, jak jsi rychlý!"

Čert nadul tváře v pýše: "Jako šíp, který opustil tětivu luku."

"Ty nejsi ten pravý. Jsi příliš loudavý proti mně. Snad budeš ty rychlejší," obrátil se k sousednímu čertu.

"Poletím jak horská vichřice, již ani tvůj kůň v nejdivější jízdě nestačí," chlubil se napadený.

"Také jsi pomalý a nemohu s tebou uzavřít sázku. A co ty?"

Poslední čert zablýskl zlověstně očima. Cizinec cítil jeho nenávistný žhavý dech. "Jsem jako myšlenka," zaskřípěl mezi zuby.

"Dobrá. Ty jsi ten pravý. S tebou uzavřu sázku. Cenu znáš. Zítra v noci po úderu dvanácté vyrazím od paty Ještědu přes pole a luka k západu. Máš celou moc pekla za sebou. Začneš za mnou stavět deset loket vysokou a deset loket širokou zeď. Dohoníš-li mě, než kohout ve vsi zakokrhá, máš mě. Jinak jsem pánem já, a vy se uklidíte z Ještědu!"

S těžko tajenou radostí přikývli čerti na souhlas a cizinec spokojen opustil jeskyni a s koněm zmizel.

Přišla noc. Nad Ještědem z kulis mraků probleskovalo měsíční světlo. Na kraji lesa pod Ještědem stál černý vraník, neklidně hrabající. Na něm seděl jezdec. Právě z kostelní věže hodiny odbily dvanáctou. Kůň se divoce vzepjal a jako bouře vyrazil vpřed.

V té chvíli se vynořil ze sluje na hoře čert, který uzavřel sázku. Mocnými pažemi shraboval kamennou tříšť z hory, připravenou černými pomocníky, a překotně stavěl obří zeď ve stopách pádícího oře.

Zdi přibývalo pomalu, a proto nové pluky pekelníků připravovaly z oranice kamenný materiál, Čert stavěl a stavěl. Jak přibývalo mohutné temné hradby, houstly na jeho čele smolně krůpěje potu.

Nestíral je. Nebyl čas. Byla v sázce čest celého pekla. Proto stavěl a stavěl. Černé chlupaté ruce se mu jen míhaly v radostném chvatu, který se stupňoval, když jeho zašpičatělé boltce zaslechly zvonění koňských podkov blízko před ním.

Černá zeď byla již přes mílí dlouhá, když mezi smolou potu uviděl před sebou jezdce, pobízejícího unaveného vraníka. Jak blízko mu již byl! Ďáblovy oči radostí zablýskly.

Běda ti, smělče! Pln radosti ze sázky, jejíž výhra byla na dosah jeho chlupatých spárů, zavýskl hromovým hlasem, který roztřásl koruny borovic: "Jsi hotov" Tvůj kůň co nevidět padne a ty s ním. Krokem tě stihnu."

Pochybil čert svým halasným křikem. Ve vsi probudil ze spánku v kurníku houf slepic. Kohout ve strachu, že zaspal, zatřepetal křídly, natáhl krk do výše a z hrdla se mu ozvalo radostné: "Kykyryký!"

Ohromný balvan, který měl čert v ruce a kterým chtěl ze světa sprovodit jezdce, vypadl mu bezvládně na zem.

Zaskuhral tlumeným vztekem: "Štěstí nás opustilo!" a v čele černé roty se schlíple vracel naposledy k hoře, nad níž se v červáncích rodil nový den. Neslyšeli čerti za sebou vítězný smích. Když se ráno probudili lidé v Sobákově, Kotli, Smržově, viděli nad lesem mocnou zeď z čedičových sloupů, vodorovně nad sebou kladených. Tušili v ní Ďábelské dílo.

O cizinci, který zbavil krajinu čertů, nikdo nevěděl. Jen Čertova zeď mezi Ještědem a Bezdězem je památkou po jeho noční jízdě.

Poslední balvan, který měl čert v ruce, se nápadně, jak lidé říkají, podobá hlavě pekelníka.

Čerti na Ještědu Pověsti z Liberecka, František Patočka, ilustrace: Jan Černý,
Severočeské nakladatelství v Ústí nad Labem, 1978